Parta Billiard

Tak tohle byl fakt divný víkend.

Smůla a počasí mě pronásledovali už od sobotního rána. Vyrazil jsem totiž do Prokopského údolí hledat místo odkud byla pořízena tato fotografie. Znám to tam celkem dobře, a tak bych se skoro vsadil, že tohle tam fakt není. (Pokud to teda není v nepřístupném vojenském prostoru).

Přiznávám, že už pršelo když jsem vyrážel, ale že bude pršet celý den, to jsem si tedy nepředstavoval. Takže jsem to trochu podcenil a po celodenním ťapkání jsem měl v nepromokavých botách dost čvachtavo a po průchodu několika sty metry vzrostlé trávy ani tepláčky nebyly z nejsušších.

No a co myslíte našel jsem? Správně. Nenašel, ale aspoň to bylo dobrodružné. Málem jsem totiž schytal dávku z airsoft samopalu od nějakých šílenců co si tam hráli na vojáčky, našel v lese zaparkovanou opuštěnou Alfu Romeo a pokecal s bezdomovcem.

Mám super nepromokavou bundu. Po nástupu do autobusu jsem si ji svlékl, přeložil a dal na kolena. Je tak super nepromokavá, že se v jejích záhybech slezly všechny kapičky z celého jejího povrchu na jedno místo a spokojeně tam odpočívaly až do chvíle kdy jsem vstal. Tehdy se mi celý tenhle lavórek vylil do klína takže jsem vypadal dost počůraně.

No nic, (říkalo mi moje, již dost odumřelé optimistické já) zítra třeba bude lépe a ze začátku to tak skutečně vypadalo. Když jsem procitnul za ranního kuropění (tedy, je pravda, že když já nenásilně procitám, tak už mají kuři pění několik hodin šťastně za sebou) byla obloha jako vymetená a foukal dosti svěží vítr. Ha! Perfektní počasí pro moje fotografické záměry v Zoo (dost netradičně totiž, na jednu věc, potřebuji ostré slunce a vítr).

Rychle snídám a vyrážím, ovšem ouha poslední předletová kontrola odhalila, že mám ve foťáku vybitou baterii, takže přestávka na nabití a další minuty drahocenného počasí v háji. Při cestě autobusem znepokojeně sleduji jak se na obzoru seskupují jakési podezřelé chuchvalce vodní páry. Mé podezření nebylo zdaleka plané, protože přesně při mém průchodu turnikety v Zoo se slunce definitivně schovalo za nyní již značně zbytnělé, nechutně husté mraky táhnoucí se až k obzoru, kde se předtím tak nenápadně srocovaly. Svině!

Nebudu Vás napínat, po několika marných pokusech o náhradní program jsem to vzdal a vrátil se domů. Kde jsem se konečně poprvé ten den pořádně najedl (k prasknutí) a protože nastal ten správný čas vyrazil na turnaj. Když jsem vylezl z metra málem mě kleplo, protože větřík byl stále svěží a obloha byla už zase bez mráčku.

No a teď k tomu turnaji:

Všichni ostatní tentokrát při hraní buď spali, nebo velmi záhy vzdali kvůli vedru a televizi (nebo co). Prostě se to tak nějak divně seběhlo a já se ke svému nesmírnému zděšení ocitl ve finále s Jakubem. Nechápu jak to, ale taky jsem ho smeknul, takže jsem dostal za úkol napsat o tom report a protože o kulečníku nic nevím, tak jsem vám aspoň popsal jaký jsem měl víkend :-).

Ahoj,

PavelV